lekce sedmá - Mučit neznamená mučení

Slova jsou jen slova, myslel si Shakespeare, a co růží zveme, zváno jinak, prý vonělo by stejně. Část filosofů má ale slovo za jediný prostředek, kterým může vědomí vstupovat do kontaktu s jiným vědomím, a jako takové prý slovo musí mít určitou váhu, musí mít význam samo o sobě. Oba pohledy jsou zajímavé – ale ani jeden , myslím, neříká, že stačí cosi pojmenovat jinak, nebo vyložit jednou tak a jindy jinak, a změní se tím to cosi, o čem slovo mluví. To je zřejmě názor výhradně americké administrativy, jmenovitě Karla Rovea, někdejšího bezpečnostního poradce prezidenta George Bushe, a takto o něm, například, psala 12.3.2010 internetová verze Hospodářských novin:

"Tato technika vyvolávající pocit tonutí neměla být považovaná za mučení," zdůraznil Rove v rozhovoru. A pronesl to jen pár dnů poté, co šéfka britské kontrarozvědky MI5 Eliza Manninghamová-Bullerová veřejně prohlásila, že Spojené státy před Británií tajily mučení osob podezřelých z terorismu.

"Jsem pyšný na to, že jsme používali tyto techniky, díky kterým se nám podařilo podlomit vůli teroristů a odhalit mnohá spiknutí jako například navedení letadel na Londýn a letiště Heathrow nebo nejvyšší budovu v Los Angeles a útok na letadlo nad Tichým oceánem," řekl Rove BBC.

Waterboarding ve vyslýchaném vyvolává pocit tonutí a již dlouho tento způsob výslechu kritizují ochránci lidských práv. Agenti CIA waterboardingu používali během Bushovy vlády u osob podezřelých z terorismu.¹

Samozřejmě, stejně jako u všech předchozích i následujících citací je lépe si přečíst celý článek, ještě lépe víc článků z různých zdrojů, aby si člověk udělal obrázek o tom, jak jsme o mučení zpravováni.

Tento text, jako i některé jiné mnou použité, zřejmě má být zprávou, ale rozhodně není prostou informací. Napadlo mě, že by někdo mohl tvrdit, že hloupě vytýkám zprávě, že toliko zpravuje a nehodnotí. Ovšem pokud by to někdo chtěl tvrdit, musel bych namítnout, že prostá zpráva může mít pár slov, a že v ní nemůže být například to, že je kdosi pyšný na mučení. Například. Protože, domnívám se, jsou-li v textu názory, nezáleží na tom, čí jsou – autor je vybral a nemůže se od nich distancovat a tvářit se, že ON podává jen zprávu. Tohle, jako žádný jiný z použitých textů, prostě prosté zprávy nejsou.

Ale snad by nikoho nenapadlo to tvrdit a já tu jen předvedl, že si nepřátelské myšlenky vyrábím sám. A to je povzbudivé a vlastně i veselé; mě to tedy rozesmálo. Tak se vrátím ke chmurné pýše pana Rovea.

Waterboarding je metoda úmyslného mučení – a pokud se jej dopustil někdo na amerických vojácích, byl za to souzen. Je jistě možné to popírat, ale je možné – a snadné – to i dokázat.

Nevím, možná nejde vytýkat novinám povrchnost a zjednodušení. Co jim ale, myslím, lze vytýkat, je účelová povrchnost a účelové zjednodušení. Představte si, že by tenhle „lu“ přinesl zprávu o loupežném přepadení, při němž byla oběť opakovaně týrána až k bezvědomí, a že by pan „lu“informoval asi tak, že lupič je pyšný na to, co udělal, protože si tím ohromně přilepšil, a k tomu by pan „lu“ krátce poznamenal, že sousedka oběti si stěžovala na křik z bytu.

Absurdní? Myslíte, že by taková zpráva prošla? A pokud by prošla, byla by přijata? Že je to něco jiného? Všechno je něco jiného. Když praštíte Vy mě je úplně jiné, než když praštím já Vás. Souhlasím.

Asi každému, kdo třeba jen slyšel o mučení, je jasné, že se při mučení člověk přizná i k tomu, že je hermafrodit, že jeho matka byla opice a že přiletěl z Měsíce, klidně i všechno najednou. Umíte si představit, že se topíte, že se dávíte a že vám dochází vzduch a cítíte, že umíráte? Pokud kýváte hlavou, že ano, pak se mýlíte – to si nejde představit, to se musí zažít, abyste si to pak uměli představit. Ale je možné si představit, co člověk udělá, aby se takové vražedné hrůzy zbavil. Cokoli. Zkušenost vyslýchajících je taková, že získané informace nejsou zdaleka spolehlivé.

Ale i kdyby spolehlivé byly – pokud si někdo přizná právo používat takové metody, možná si už přiznal také jiná práva – třeba právo zabíjet civilisty, když jde o ropu, nebo zabíjet civilisty, když jde o peníze, a nebo zabíjet civilisty, když jde o moc, nebo...

Zveličené?

Nemyslím, ale dobrá. Zabíjet ne, „jen“ je mučit.

Zveličené???

Co text, nebo tyto z něj citované odstavce vlastně říkají?

Že představitelé Spojených států amerických přikázali mučit vězně, u kterých předpokládali možnost spojení s terorismem...

Co je terorismus? Akty takřka vždy násilné, nepředvídatelné, obvykle zaměřené na civilisty, vedoucí k vytvoření atmosféry strachu za účelem dosažení politických nebo osobních cílů...

Jaké jsou ale cíle teroristů? Proč používají metod, jakých používají? Proč se vlastně někdo zabije, aby dosáhl politického nebo osobního cíle?

Protože nemá jinou možnost?

Terorismus je hnusný , jistě. A mučení..?

Poradce Rove, když hájí jednání prezidenta Spojených států, říká, že mučení není mučení – a že bylo účinné, že se jím dalo dosáhnout cíle. Ušlechtilého, samozřejmě, jak jinak. A tím si přisoudil rozhřešení.

Oni, ti divní Arabové, však čtou jiné noviny než my. Oni o ušlechtilém cíli mají úplně jinou představu než my, co čteme to, co čteme. Pro ně je terorismus prostředek stejně nutný k dosažení jejich ušlechtilého cíle, jako je pro americkou vládní administrativu nutným prostředkem mučení.

Pokud takovéto texty nebudeme vykládat „obvyklým“ způsobem, kdy se z nich vybere to výhodné pro určitý názor, tak se tu vlastně ospravedlňuje terorismus. A není třeba žádné složité sofistiky – stačí tvrzení použít i jinde; stačí předpokládat, že jde o skutečný názor a myšlenku, která platí nejen pro jeden vykalkulovaný účel, ale která platí opravdu. Jako myšlenka, ne jen jako nástroj manipulace naším vědomím. Nemám pravdu? Neříká se tam, že zvrhlý prostředek je přijatelný, pokud je účinný a pokud se jím dosáhne cíle? Ušlechtilého cíle.

Je svoboda ušlechtilý cíl? Kdo to může posoudit? My? Nebo oni? Pro ně ale cíl Američanů rozhodně ušlechtilý není.

Tak je to znovu něco jiného?

Jistě. Protože to jsou oni a tohle jsme my? Oni jsou Palestinci, Arabové, nejspíš všechna tahle „sebranka“ – ale kdo jsme my? My Izraelci?

V jedné z reakcí na výplod pana Doležala o nutné obraně útočící a zabíjející armády je toto: „Pro mně jsou Palestinci ztělesněním fanatického militantního islamismu a jejich osud mne naprosto nezajímá.“

Umíte si představit, co by se stalo, kdyby v téhle větě místo Palestinci stálo třeba Romové? No, nestalo by se nic; nezahřmělo by, vody by se nevylily z břehů, země by se netřásla – ale zahřměli by ochránci lidských práv, vylily by se na autora kýble špíny ze všech novin a zatřásla by se židle s každým, kdo by se k tomu odvážil přikývnout (nejen pracovní židle, ale zřejmě i ta domácí, protože mnohem mírnější a reálnější výroky jsou označovány jako trestné činy).

Takže jinak? Takže my lidé a oni – Arabové?

My – lidé – smíme, tedy máme právo používat nelidské metody, ale oni – nelidští Arabové – mají jaké právo?

1„lu“ iHNed.cz, Bushův poradce: Někoho topit nepovažuji za mučení, na vězně to zabralo, iHNed.cz, [on line] Praha : ECONOMIA, a.s., 12.3.2010 [cit. 10.6.2010] dostupné na <http://zahranicni.ihned.cz>