lekce pátá - Na lásku máme právo

Vyzrálé ženy dobře vědí, co čekají od partnera, a dovedou se už zamilovat šikovněji; jenže v cestě jim většinou už stojí manžel a děti. Dvaačtyřicetiletá Daniela je vdaná osmnáct let a má osmiletého syna; skomírající vztah neřešila, až potkala o dva roky mladšího Tomáše, který jí „svým člověčenstvím otevřel další její komnaty“, a idnes.cz o tom 8. prosince 2009 psalo takhle:

"Společně teď řešíme, jak to udělat, aby, pokud možno, nikdo netrpěl: partneři, děti ani rodiče. Daniela si pochopitelně zpočátku ani nebyla jistá, zda má právo změnit partnera, přestože její volba není zbrklá ani naivní a je podložena životními zkušenostmi. Už ví, jaké jsou v kontextu partnerství a rodiny její priority," vysvětluje Douchová.

...

Ze všeho nejdříve si Daniela musí odpovědět na otázku morální: mám právo na šťastný osobní život, i za cenu případných "obětí"? Teprve pak přijdou na řadu problémy provozního charakteru: jak vše co nejšetrněji zařídit.

V Danielině novém vztahu byl zpočátku rychlejší Tomáš. Ačkoli byl ženatý a měl malou dceru, navrhl jí společný život už po roce známosti. Tehdy si ona ale ještě nebyla jistá. Věnovala se své rodině, udržovala paralelní vztah a Tomášovi nic neslibovala. Po pěti letech teď ale oba cítí, že k sobě patří a že chtějí žít spolu.

Podle Douchové je Danielin příběh docela typický a nelze ho nazvat nevěrou. Psycholožka hovoří o zásadním životním rozhodnutí v určité fázi života. "Ve středním věku dokážeme po svých životních zkušenostech nahlédnout mnohem lépe do sebe sama, svých potřeb, uvědomit si, co od partnerského života očekáváme. Jsme vybaveni zkušenostmi a jsme zralejší osobnost. Proto je partnerská volba opodstatněnější a "přesnější". Přitom však máme za sebou velký kus života s manželem, což je velké pojítko a závazek. Máme děti, kterým nechceme ublížit," vyjmenovává psycholožka rozhodující fakta a dodává, že čím je člověk zodpovědnější, tím je pro něj takové rozhodování těžší.

...

"Vaše konkrétní taktika je důležitá zejména proto, aby manžel v afektu proti vám negativně neovlivňoval vaše děti," tvrdí Jitka Douchová. "Pokud je zřejmé, že manžel váš nový vztah unese a zvládne, je dobré o něm mluvit otevřeně a hrát férovou hru."¹

Vtipná je morální otázka , kterou si paní Douchová (zřejmě autorka textu) pokládá: Mám právo na šťastný osobní život i za cenu případných obětí? Položí si ji, ale neodpoví. Jen vzbudí dojem, že morální otázka je vyřešená hned v úvodu. My, laičtí psychologové, tomu říkáme sprostá manipulace. Profesionálka ji má za běžný pracovní nástroj.

Jak by se asi dalo odpovědět na otázku, jestli mám právo na sousedovo auto, když se mi líbí, nebo na hustší vlasy, když mám pleš, nebo na dobrou práci, když jsem lenoch a nic neumím? Co to znamená, že mám na něco právo? Že mi to musí někdo dát? Nebo že si to mohu obstarat hlava nehlava?

Vtipná morální otázka na začátku jen budí dojem, že je morálnost zohledňovaná. Není. Je zohledňováno sobectví. Ony, Daniela a psycholožka, teď, po pěti letech vztahu, společně řeší, jak to udělat, aby nikdo netrpěl. Jak se tohle dá vyřešit? Aby osmiletý syn netrpěl rozchodem rodičů, aby netrpěl manžel, aby netrpěli jejich rodiče...

To se nedá vyřešit, ať už paní Douchová říká, co chce. Je možné se snažit, aby ostatní trpěli co nejméně. Nejméně trpí, kdo je zabit ve spánku; necítí nic a neví nic; trpí jen okolí. Že by řešení pro paní Douchovou? Mohla by si s paní Danielou položit morální otázku, přeskočit ji a těšit se na nové zážitky a nový život, neomezovaný nikým z minulosti.

Ne. Budou trpět všichni a hodně – a zřejmě trpí i Daniela, nejspíš už pět let – ale Tomáš jí svým člověčenstvím otevřel další její komnaty, a v těch komnatách je smích zvonivější a slova jsou hebounká a vzduch se třpytí a prkýnko na záchodě je vždy kouzelně sklopené... Nádhera, co stojí za trochu utrpení.

Paní Douchová říká, že každá žena má právo být šťastná – když vyřeší, jak to udělat, aby, pokud možno, nikdo netrpěl. Není to možno. Člověk nemůže mít víc, než může mít. Jedině, pokud svoje právo prosadí všem a všemu navzdory.

Proč by ale člověk nemohl svoje právo prosadit sobecky a bezohledně?

Paní Douchová si zřejmě myslí, že právo je něco, co nás vyviňuje; že pokud mám právo na štěstí, smím ho i ukrást, že pokud mám právo na lásku, smím ji postavit na trápení druhých.

Možná je to tak.

Možná si člověk svoje místo a svoje postavení musí vybojovat; skutečně VYBOJOVAT. Možná jsou všichni kolem soupeři, se kterými se musí prát a vyhrávat – nebo prohrávat.

Možná. Možná to tak funguje a možná se tím lze dojít úspěchu, nebo mnoha úspěchů, snad i velkých. Ale štěstí???

Třeba není každý člověk sám soupeřem všem ostatním; možná je lepší být ve dvou, i když je to horší. Možná je právo na štěstí a lásku a radost a sklopené prkýnko na záchodě uložené v nás, tedy ve vás, ženách; v nás, mužích, je uložené právo na zdvižené prkýnko – a ta dvě práva nemohou ani splynout, ani se nemohou navzájem přemoci.

Třeba ale pro naše jednání není určující, na co máme právo; možná je právo jen smyšleným konstruktem, jednou takovým a jindy onakým, proměnlivým podle toho, například, na jakou knížku si paní Douchová vzpomněla, kterou si zrovna přečetla nebo sama napsala...

Třeba je to jinak; co když by o tom, co děláte a jak jednáte, neměla rozhodovat paní Douchová a jí podobné; co když nemáte (nemáme) žádné právo, ale rozhodují o nás naše přání a naše touhy, a my sami musíme rozhodnout, které přání a která touha jsou tak mocné a významné, že za ně jsme ochotni zaplatit; my, ne paní Douchová, a kromě nás především ti druzí kolem nás. A morální otázku bychom si měli položit jinak než paní Douchová – která ji má za odrazový můstek k příjemnějším otázkám, jak bude váš nový život krásně nový, jiný, lepší a šťastnější.

Paní Douchová to asi vidí jinak, ale já myslím, že žena s mužem nejsou protivníky, dokud se jimi nestanou; myslím, že pokud někdo má své blízké za přítěž v cestě k novým, lepším a vyšším cílům, může mít pravdu, ale pokud je má za přítěž v cestě ke štěstí, bojuje sám proti sobě. Nejsme si protivníky, jako si nejsou protivníky naše děti a jako nejsou naše touhy nepřáteli našeho rozumu, i když si jistě mnohdy jsou protivné a jejich zájmy mohou být opačné.

Jistě bych mluvil jinak, kdyby šlo o mě; kdybych já zjistil, že můj život bez nové Blaženky nemá smysl, že před tím, než jsem ji potkal, byl plný starých nudných komnat – ale ta jedna nová, kterou mi Blaženka otevřela, je nade vše. Ano, mluvil bych jinak. Jenže já Daniele možná zazlívám, že svého muže pět let tahala za nos a teď, s paní Douchovou, půl roku přeskakuje morální otázky a dává si namlouvat, že má právo tak jednat.

Nelíbí se mi to, ale chápu ji. To se stává; hormoni jsou syčáci a nedají si poručit.

Co ale je možno tolerovat hormonům, to je zvrhlé od paní Douchové, která má ty, co svého muže nepodvádějí, za divné a zpátečnické. „Co děláte, holky, že se sebou nic nepodniknete?!“ překládám její postoj. „Máte přece právo otevírat svou komnatu kdekomu a hledat, jestli se v ní kterémusi jinému Tomášovi zalíbí a vy pak budete šťastná, že on je šťastný, že vy jste šťastná – a na to máte právo a máte právo nebrat při tom ohled na nic a na nikoho.“

Každý by svoje děti občas prodal, ne? No dobře, tak neprodal, ale vyměnil. Za pejska, kočičku nebo rodinku pavouků. Nebo by je zavřel na týden do sklepa. Ne? Lžete. Ty malé si o to koledují skoro pořád, ty velké ještě častěji. Možná se paní Douchová přeškolí a bude radit i v rodičovských vztazích; možná se brzy dočtete, že máte právo mít klid a starat se jen o sebe. Přiletí prvních pár vlaštovek, které si uvědomí, že je jejich děti omezují a připravují o jejich práva, a paní Douchová a jí podobné zavětří a začnou „narovnávat“ nejen vztahy mezi manželi, ale i mezi rodiči a dětmi...

Tahle práva jsou v nás a neseme je s sebou ze vztahu do vztahu; nikdo nám je nemůže dát a nikdo nás o ně nemůže připravit; žádný nový vztah a žádný nový Tomáš, ani kdyby v nás objevil celý zámek plný nových komnat, vždycky to budeme dřív nebo později my, kdo budeme zvedat nebo sklápět prkýnko, a žádné právo ani žádná paní Douchová nám – vám – s tím pak nebude pomáhat.

Ale nemůžu neskončit z opačné strany – my, chlapi jsme od přírody mnohem větší svině. Ovšem paní Douchová a jí podobné vás, děvčata, mrší dobře a účinně; brzy se nám vyrovnáte.

Nečekejte ale, že až budete dravé, sobecké a bezohledné jako chlapi, nebo ještě víc, budete pak šťastné a silné a spokojené jako chlapi, nebo ještě víc. Nebudete. Tohle štěstí, které nás ovládá a vám kazí život, trvá pár okamžiků a NÁM nese těžkosti. Tohle štěstí vás šťastnými neudělá, jako neudělá šťastným, silným a spokojeným chlapa.

Ne na víc, na než těch pár vteřin...

1iDNES.cz, Na lásku po čtyřicítce máme právo, i když je doma manžel a děti, iDNES.cz, [on line] Praha : MAFRA, a.s., 8.12.2009 [cit. 9.6.2010] dostupný na <http://ona.idnes.cz>