Může lidi soudit člověk

Otázka, PROČ by lidi mělo soudit něco jiného než člověk (a proč by to člověk dělat neměl), je na první pohled zdánlivě nesmyslná. (část práce o Myšlení člověka a "myšlení" stroje.)

Připustíme-li však, že existuje jiná možnost, než aby lidi soudil člověk, nesmyslnost otázky se vytratí. A připustíme-li, že tím, kdo (nebo „co“) by lidi mohl(-o) soudit, je stroj, ukáže se jasně i souvislost s touto prací. Navíc takový stroj, jaký je člověk schopen stvořit už dnes, u kterého by byla důsledně využito strojových vlastností stroje. A protože by praktické užití takového stroje bylo velmi široké a prospěšné, dala by se při jeho budování hlouběji zkoumat případná emergence „vyššího“, lidského myšlení.

Někdejší rozdělení moci nad člověkem říkalo, že jej smí soudit jedině Bůh, neboť jedině on to dokáže; lidé že mohou soudit výhradně skutky. Jenže Boha jsme nechali zemřít a jeho úkoly jsme si osvojili. Jenže stačí na to člověk se svou přirozeností a svými jednoduchými pravidly?

Představte si, že vám někdo zapálí kůlnu. Nebo dům. Třeba váš soused.

Zavoláte hasiče a čekáte, že přijedou a budou hasit, neboť se domníváte, že od toho tu jsou. Oni sice přijedou – ale k vašemu překvapení nehasí dům (ani kůlnu), nýbrž zalijí hadicí sousedovu zahrádku a zase odjedou. To se vám nelíbí. Stěžujete si – ale dozvíte se, že je všechno v pořádku. Hasiči přijeli, použili vodu – a jejich jednání tedy není co vytknout.

Pídíte se po tom dál, jak je to možné, a zjistíte, že pracují pod tlakem, ve stresu, a mají tedy přiznanou jistou míru volnosti v rozhodování. S tím jistě souhlasíte. Ale když čtete, že hodnotit jejich postup jako nesprávný by bylo možno pouze tehdy, pokud by jednali v extrémním rozporu se svým posláním – a ve vašem případě že ze svého poslání nijak extrémně nevybočili, zůstane vám rozum stát.

Zní to nesmyslně? Jistě. U hasičů je to opravdu nemyslitelné. Pokusím se ale ukázat, že pro českou justici je tohle podobenství výstižné mnohem víc, než by si kdokoli přál.

ZÁKON

Úvodem větu, nebo myšlenku, kterou, domnívám se, je možno považovat za zcela nespornou: Zákon jsou jen slova - zákon člověka nepředělá.

Podle Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Podle zákona může být soudcem občan, jehož zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat. K tomu skládá slib:

Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.¹

Co takové prohlášení znamená? Mohl by tam být klidně i slib, že soudce bude spravedlivější než dovede, nebo, že bude rozhodovat moudře. Proč by ne?

Ohledně moudrosti možná proto, že moudrý člověk k souzení nepotřebuje zákony, kdežto soudci jsou vázáni zákonem. Možná proto zákon nemluví o moudrosti, ale o tom, že soudci jsou povinni zákon vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem, a také, že soudci nesmějí dělat nic, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

K tomu jim nemá pomáhat Bůh, ale jejich čest a svědomí.

Soudit druhé lidi znamená mít nad nimi moc. Obrovskou, ničím neomezenou moc. A zodpovídat se výhradně vlastnímu svědomí.

Lidé, kteří měli svědomí tak silné, že dokázali ovládnout a potlačit své vlastní ego, jistě v historii existovali, rozhodně jich ale nebylo mnoho. Soudců je ale potřeba hodně – a pouze jejich čest a jejich svědomí jsou zárukou toho, že se nebudou chovat jako normální lidé, že budou své osobní preference a názory a postoje přehlížet. Každý však ví, že zákon může říkat co chce, ze zrůdného člověka nikdy ctnostného soudce neudělá; vůbec nejlepé to vědí ti, kdo se v justici pohybují. A jelikož máme-li k dispozici „jen lidi“, s jejich danými vlastnostmi, nemůžeme očekávat, že soudce bude nadpozemsky dokonalý, nestranný a poctivý .. jak to o něm předpokládá (a tvrdí) zákon.

Je to biologie, která dává člověku a jeho společnosti limity. Jestliže jsou tyto limity překročeny, není možné, aby právní systém fungoval. ... pokud totiž právní norma bude v souladu s tím, co nám bylo dáno do vínku jako podstata našeho bytí, jistě se zvýší šance, že norma bude funkční a obecněji přijímaná.²

STROM A JEHO OVOCE

Je člověk dobrý nebo špatný?

Filosoficky zajímavá myšlenka – ale v tomto ohledu, kdy jde o spravedlnost a reálné uspořádání společnosti, bych si dovolil filosofii redukovat na jednu její součást: na pragmatismus, a sice tak, že věc se soudí podle účinku, jednání podle výsledku a strom podle ovoce – jak už tisíce let napovídá Bible.

Na otázku, zda je člověk dobrý nebo špatný, by tedy (pragmatická) odpověď mohla znít: Jak který. A jak kdy.

Vrátím se ke stromům.

Někde rodí meruňky nebo banány, jako někde soudí soudci přijatelně, v rámci možností spravedlivě, a jinde ani trnky nedozrají. Není chybou stromu (nebo právního systému), že výsledky jsou různé. Problém je (může být) v půdě, v lidech, v podnebí, ve společnosti, nebo ve způsobu ošetřování stromů nebo zákonů, který, ač to – podle výsledků je neuvěřitelné – nemusí být úmyslně zrůdný.

Nevím, jaký souhrn vlivů může způsobit, že se někde objeví kraj zcela neúrodný, nebo země, kde spravedlnost mají v rukou parchanti. Nevím, ale stává se to. Kdo má oči a zkušenost, vidí to; jen to nesmí říkat nahlas, neboť jako se kamenitá půda brání obdělávání, tak se i zavšivená justice brání očistě. Vědomě, cíleně, racionálně – za použití všech dostupných, přípustných, nepřípustných i společnost rozvracejících prostředků. Neboť se zdá, že je zřejmě člověku skutečně vlastní, že nemá-li nad sebou silnou kontrolu, silnější než je sám, začne se chovat jako vlk. Nebo hůř.

Tím spíš pak uprostřed společenství, neboť, jak trefně napsal JUDr. Karel Čermák:

Abychom začali klasicky, tak už staří Římané říkávali, že senátoři jsou docela hodní kluci, kdežto senát jako takový je hnusná bestie ...³

Psáno to sice bylo o senátu (a k advokátům), ale jeho poznámka (a zkušenost) se dá dobře vztáhnout na celou justici coby společnost mocných, nedotknutelných, zodpovědných jen sobě samotným.

Vzepřít se takové „přirozenosti“ dokáže jen člověk morálně velmi silný.

Jenže morálka se u soudců nijak neprověřuje, nezkouší, netestuje, jakkoli je na ní celá spravedlnost postavena.

JSOU SOUDCI SMĚJÍCÍ SE BESTIE?

Jak se z nás, obyčejných smrtelníků, vybírají lidé dokonale charakterní, kteří si svou dokonalost „ze zákona“ celoživotně udrží?  Jsou soudci opravdu „smějící se bestie“, jak se po své zkušenosti nechápavě táže jeden z přispěvatelů portálu Justice.cz?⁴

Může soudce vynést rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem? Advokát říká:Ano takový rozsudek padne a nic se s tím nedá dělat. Jděte od toho a ušetříte za výdaje. Taková je zkušenost. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí totiž ze zákona není přípustné. Soudci stačí zdůvodnit jakýkoliv rozsudek (i takový, který lze vyvrátit důkazem z opaku) a občan nemá žádnou možnost se bránit.⁵

Soudcovo svědomí je velmi přetíženo; možná i proto u většiny soudců atrofuje a často úplně mizí. Ve vztahu ke stranám soudního řízení je soudce například povinen se zdržet projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů. Což ovšem, jak zákonodárce zřejmě tuší, není možné. Těžko se totiž člověk zdrží svých pocitů, které jsou mu vlastní – a které jej, dá se říci, dělají tím člověkem, kterým je. Proto se soudce má zdržet pouze „projevů“ – a nikoli sympatií, náklonnosti či negativních postojů samotných.

Ale dobrá, dalo by se říct. Soudce na vás tedy nesmí plivnout, když vás nemá rád. Brání mu v tom zákon. Mohl by za to být hnán ke kárné odpovědnosti, neboť by tím zjevně narušil důstojnost soudcovské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Pokud ovšem to plivnutí zabalí do rozsudku, který vám s potměšile zlomyslným šklebem přednese, vůbec nic se neděje. Zrůdným rozsudkem, jakkoli může ten rozsudek být nesmyslný a jakkoli v něm soudce může svůj závěr stavět na lžích a překroucení skutečnosti, tak jím totiž, zřejmě, soudce důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů nenarušuje. Dokonce ani tehdy, pokud by takový rozsudek byl jako nespravedlivý označen (odvolacím soudem, Ústavním soudem, Štrasburským soudním dvorem nebo třeba právní analýzou Ústavu státu a práva), ani pak nemáte možnost se bránit, že chcete soudce čestného a spravedlivého. Ne; zákon na to pamatuje a říká výslovně, že:

Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.⁶

Soudce tedy sice musí rozhodovat čestně, spravedlivě a nestranně a tak dále, ovšem pokud rozhodne nesmyslně, zvrhle a nespravedlivě a tak dále, nic se neděje, není proti němu (soudci) obrany. A vám nezbývá než se odevzdat naději, že u odvolacího soudu narazíte na některého ze soudců, jejichž rozhodování si advokáti váží.

Soudí prý i tací. Jenže jich je zoufale málo.

Jak je ale možné, že ve vztahu občan – soudce je tím nesrovnatelně více hájeným soudce?

To nikdo neví. Ale je to tak.

Co na tom, že soudce, který rozhoduje nespravedlivě, se výslovně protiví svému poslání? Co na tom, že Ústava říká, že: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Co na tom, že i právníci si teoreticky uvědomují důležitost spravedlivého rozhodování:

K výslovnému spojení lidských práv s utrpěnou nespravedlností se přiklání i Jürgen Habermas, který říká: „Ve většině článků zakotvujících nespravedlnosti, negovaná.“ Lidská práva prý odrážejí podstatnou část představ společnosti o dobrém životě a spravedlnosti. Lidská práva představují součást humanismu a jsou neoddělitelně spojená s uznáním vysoké hodnoty a hlavně důstojnosti lidské osobnosti.“⁷

CO JE TO SPRAVEDLNOST?

Soudy, jak popíšu na několika ukázkách níže, vůbec nerozlišují mezi volným hodnocením důkazů, mezi libovolným hodnocením důkazů a mezi jejich svévolným hodnocením? Po přečtení několika skutečných, faktických rozhodnutí, nemůže nikdo ten rozdíl vysvětlit, resp. obhájit? Ne teoreticky, ale nad skutečnými soudními rozhodnutími; nad rozhodnutími soudců Ústavního soudu!

Strom se hodnotí podle ovoce a ne podle vzhledu (slov obsažených v Ústavě) – a ovoce, jaké nese česká justice, je kyselé, hořké i shnilé najednou. Ta rozhodnutí jsou totiž různá – ale rozhodně ne spravedlivá. Že tomu tak je, na tom se jistě, o tom v nejmenším nepochybuji, shodne každý. Tedy každý, kdo se na justiční „spravedlnosti“ nepodílí.

Ti, kdo „tam“ pracují, se někdy svá selhání snaží omlouvat tím, že justice nehledá (nemůže hledat) spravedlnost, ale může (a musí) jen rozhodovat podle zákonů. Je to celkem častý pokus o vysvětlení. Protože však až příliš jasně nahrává mému závěru, že totiž soudce je zbytečný a může ho – lépe – nahradit stroj, nebudu se o něj opírat.

Spravedlnost je složitý pojem. John Rawls věnuje v knize Teorie spravedlnosti mnoho stran jen vymezování různých výchozích pohledů na ni. Základní princip spravedlnosti však je ten, dalo by se stručně shrnout, že spravedlivé rozhodnutí by nestranný pozorovatel přijal a schválil; že by proti němu neměl výhrady.⁸ Nestranný proto, aby nebyl při posuzování ničím a nijak ovlivněn. Nestranný pozorovat je tedy teoretický pojem; podobně hypotetický, jako nestranný soudce.

CO NENÍ SPRAVEDLNOST

Budu u těchto faktografických podružností jen velmi stručný, nicméně je nemohu vynechat, pokud chci, aby mé tvrzení, že potřebujeme vážně přemýšlet o tom, jak (českou) justici proměnit, aby se více blížila skutečně spravedlivému rozhodování, nebylo odmítnuto jako bezhlavé plácání do větru.

Například věc pana Jiřího Fialy, který se svou stížností uspěl u Evropského soudu pro lidská práva (stížnost č. 26141/03), kdy soudní dvůr jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy. Od té doby se však jeho situace ještě zhoršila, nebo místní orgány se mu, zdá se, za výsledek u ESLP otevřeně mstí. Pokud se dovolával jmenovaného verdiktu ESLP, byl přehlížen či otevřeně vysmíván: „Nějaký text ve francouzštině - to mě nezajímá,“ prohlásil např. soudce Krejčí z Nymburka. „To může být maximálně nějaké doporučení. Máme vlastní právo,“ řekl soudce Říha z Prahy. V jeho vlastním případu nebyl rozsudek ESLP nikdy zohledněn.⁹

Jinou zkušenost, jdoucí od r. 1997, udělal s nespravedlivou spravedlností pan Václav Vrána, který podal prostřednictvím právníka žalobu k soudu a vyrovnání ve výši 43 tisíc korun. Okresní soud vydal 5 rozsudků, každý jiný. Nejprve žalobu zamítl; odvolací soud rozsudek zrušil a žaloba uznal za opodstatněnou; Okresní soud ji přesto znovu zamítl; odvolací soud opět rozsudek zrušil s tím, že Okresní soud je povinen se řídit jeho právním názorem; třetí rozsudek Okresního soudu tedy vyzněl kladně a žalovaný měl zaplatit 73 tisíc. Ten se však odvolal – a začaly se dít věci. Jelikož účetnictví zůstalo u žalovaného a ten začal vyrábět falzifikáty účetních dokladů; kriminalistický ústav padělání dokumentů potvrdil, přesto však tentýž senát odvolacího soudu, vedený JUDr. Sladkowskou, náhle uznal žalovanému neexistující vklady do sdružení, přičemž zfalšované dokumenty byly soudu dodány až po 8 letech. Další podání k Nejvyššímu soudu a k Ústavnímu soudu byla zamítnuta s odůvodněním naznačujícím, že podání ani nebyla přečtena.¹⁰

Nebo například JUDr. Žďárská-Veselá z Okresního soudu v Trutnově a její věc 12P 189/2008, ve které svěřila šestnáctileté dítě do péče rodičům jejího přítele, samozřejmě proti vůli jeho rodičů; odvolání rodičů proti předběžným opatřením vůbec nepostupovala odvolacímu soudu, a když – teprve dlouho poté – znalecký posudek implicitně označil její postup za naprosto neopodstatněný, dál sázela jedno předběžné opatření za druhým, a nakonec vyčkala plnoletosti dítěte; a mnoho a mnoho dalších případů...

Situace v opatrovnickém soudnictví je, zřejmě, nejhorší. I mnoho advokátů, pokud mají možnost vybírat, se tomuto zcela nevypočitatelnému a svévolí ovládanému prostředí raději vyhne. Jak jsou v tomto „prostředí“ zvýhodňovány matky, o tom mluví, i s ohledem na rozhodování Ústavního soudu, celkem podrobně například dizertační práce JUDr. Kláry Veselé Slámové.¹¹

Jak se má chovat otec, když se chce stýkat se svými dětmi – ale stojí proti tomu podivnému „prostředí“? Má se domáhat styku s dětmi, pakliže mu Ústavní soud vytýká, že to nedělal dosti usilovně,¹² když jiné příklady jasně ukazují, že to není k ničemu, neboť soud umí (a hodlá) jedině vymáhat výživné, a nic víc. K čemu jsou soudy, které vlastně říkají: Chlapi, dohodněte se s ní, protože když se nedohodnete, máte smůlu.

Jenže dohodněte se s někým, kdo ví, že matka nemusí dodržovat rozsudek...

Nebo JUDr. Járošová z Okresního soudu v Trutnově, která řekla přímo v soudní síni, že Matka rozsudek nemusí dodržovat, pokud má pocit, že jí nevyhovuje. Proti takovému právnímu názoru je těžké něco udělat. A pokud se za její rozhodnutí postaví i senát odvolacího soudu, vedený JUDr. Mazákovou, je jakékoli úsilí marné. Jak řekl advokát: Nic se s tím nedá dělat. Jděte od toho... V tomhle případě ale Ústavní soud rozsudek zrušil a soudu vysvětlil, že jeho právní názor byl nesprávný. Jenže advokát má pravdu: Nic se s tím nedá dělat. Odvolací soud svůj rozsudek potvrdil s jiným odůvodněním, které bylo skrz naskrz vylhané – Ústavnímu soudu však takové formální vyhovění jeho nálezu stačilo. Opakovaně. Bezmála deset let Okresní soud vydával nesmyslné rozsudky, odvolací soud je od základu měnil a vynášel nové (jednou si k tomu vyžádal 107 stran nových důkazů), proti kterým už není žádného odvolání – a Ústavní soud na nich nenašel nic protiústavního, přestože byly v rozporu jak s dikcí zákona, tak se skutkovými zjištěními, a jejich odůvodnění byla jakousi nelogickou „myšlenkovou“ akrobacií.¹³

Nebo tatáž JUDr. Járošová rozhodovala o výživném – a po vynesení rozsudku si matku vzala stranou a řekla jí, že správně by měla výživné snížit, že pro to byly důvody, ale že to neudělala, a naopak je zvýšila. Sice minimálně, ale zvýšila.

Může být člověk s takovým přístupem spokojen?

Možná ano, možná ne; člověk se těžko vžije do pozice matky čtyř dětí, která je živí sama. Člověk obvykle nemá chuť ani dost síly, aby hájil spravedlnost proti svým zájmům.

Ale řekli byste, že paní soudkyně rozhodla spravedlivě? A domníváte se, že by takové její selhání mělo mít nějaký následek? Jenže to žádný následek nemělo, nemá – a nikdy (zřejmě) mít nebude. Alespoň u nás ne, protože, dalo by stručně shrnout: Jsme přece jen lidé, i když jsme soudci; děláme takhle prostě jen svou práci .. a že takovým rozhodováním někomu zničíme život? To se prostě stává...

K tomu je dobré, mimo samozřejmou poznámku, že soudcovskou nezávislost prý, podle soudců Ústavního soudu, může ohrozit pár stokorun platu,¹⁴ (čímž, jak řekl prezident, rozdělil Ústavní soud na lidi dvojí kategorie: na soudce a ty ostatní), tedy mimo tuto samozřejmost přidám také postoj Ústavního soudu k reformě justice:

Ústavní soud totiž svým nálezem č. 349/2002 Sb. (Pl. ÚS 7/02) zrušil vícero ustanovení nového zákona o soudech a soudcích, zejména hodnocení odborné způsobilosti soudců, povinnost vzdělávání v justiční akademii a také výkon státní správy soudů prostřednictvím soudních funkcionářů kvůli narušení ústavní zásady dělby moci a ochrany nezávislosti soudců. Odůvodnil to názorem, není dostatečně vyloučena případná možnost nepřímého ovlivňování soudní moci mocí výkonnou.¹⁵

ROLE ÚSTAVNÍHO SOUDU

Ústavnímu soudu je rozhodně nutno přiznat složité postavení. Za stavu, v jakém se justice nachází, musí být zavalen stížnostmi na rozhodnutí soudců, kteří si z celku justiční soustavy osvojili jen svou nedotknutelnost. A nedotknutelnost svých platů. Nelze jistě očekávat, že by Ústavní soud napravil všechny jejich příšernosti. Ovšem Ústavní soud je pojistkou proti zvůli soudce nebo nespravedlnosti zákona; soudci ústavního soudu se musí držet výhradně Ústavy a jejích ustanovení a jejich rozhodnutí nejsou závislá na přímo na dikci zákona. Soudci Ústavního soudu mají tedy, spolu s prezidentem a institutem „prezidentské milosti“, možnost napravit „strojový“ dopad zákona, jemuž se soudci leckdy opravdu vzepřít nemohou, ani kdyby chtěli. Pokud však soudci Ústavního soudu odmítají zkoumat a hodnotit svévolná odůvodnění rozsudků s tím, že jsou prý výrazem soudcova nezávislého rozhodování, ačkoli jsou závěry soudů v přímém rozporu se skutkovými zjištěními, respektive soud v odůvodnění výslovně lže a skutečnosti upravuje, pak svou zásadní roli v justičním systému neplní.

Ústavní soud totiž stížnosti na zvůli soudců hromadně odmítá, čímž si sice, lidsky pochopitelně, usnadňuje složitou situaci, ale čímž nepřípustně shazuje důsledky kritického stavu české justice na občana. Soudci Ústavního soudu to připouštějí a občas napíší, že se to může citelně dotknout některého z účastníků řízení, ovšem tím to pro ně končí.

Jenže, domnívám se, není přípustné, aby soudce mohl člověka poškodit, pokud si to nějak (= jakkoli; nelogicky, nesmyslně a jinak podobně – viz. ukázky) odůvodní.

Soudce je zákonem vázán a nesmí se mu protivit,¹⁶ píše právník, pedagog a filosof práva JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D. A jeho nezávislost nespočívá v libovůli, dodávám já.

Jenže co je tahle teorie platná, když Ústavní soud ve svých rozhodnutích popsanou a zcela zjevnou svévoli ignoruje a jednoduše prohlásí, že „tak je to správně“, že „to je projev soudcovské nezávislosti“. Ani slovo komentáře k popsaným pochybením, ani pokus o vyvrácení toho, že soudci v odůvodnění lžou, svévolně upravují zjištěné skutečnosti, spřádají nelogické a zavádějící konstrukce, zjevně zvýhodňují jednu ze stran sporu a tak dále, nic. Prostě je to tak – prý – v pořádku.

Jak je možné, že soudci Ústavního soudu své závěry prosazuje jen někde – a někde ne?

Ústavní soud sice „ústy svého pléna“ říká, že:

... je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu˝ - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.¹⁷

Jenže k čemu jsou taková „teoretická“ prohlášení, když praxe je úplně jiná?

O co jde jiného, než o lidské selhání, jestliže soudce Ústavního soudu tvrdí, že: Jak soud prvního stupně, tak i odvolací se se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, byť stručně, vypořádaly¹⁸, v situaci kdy to ani náznakem není pravda? Tedy, pokud „vypořádaly“ nemá znamenat, že k tomu něco napsaly; sice skrz naskrz nesmyslného, ale že to tak stačí.

Nebo jiná, velmi obvyklá situace jednostranného hodnocení zjištěných skutečností, kdy soud konstatuje, že stěžovatel dále namítl zjevný rozpor v napadených rozhodnutích, jestliže na jedné straně obecné soudy zohlednily jeho nevyhovující bytovou situaci ve výroku o styku s nezletilou dcerou, na straně druhé ji nebraly v potaz při rozhodování o výši výživného¹⁹. Ovšem i tahle zvrácená jednostrannost pohledu je pro soudce Ústavního soudu něčím naprosto normálním, běžným, přijatelným – a dokonce snad, možná i správným.

O povolení obnovy řízení prakticky nemá smysl žádat, říkají advokáti. Soudy je v tom svými rozhodnutími hromadně utvrzují a Ústavní soud nemá námitky, ačkoli sám konstatoval, že správně by to mělo být jinak:

39. Hodnocení způsobilosti předkládaných důkazů se má však pohybovat v rovině pravděpodobnostní. Soud rozhodující o povolení obnovy si nesmí atrahovat definitivní posuzování předkládaného důkazu v kontextu důkazů již provedených v původním řízení, a tím méně tento soud smí provádět sponte sua další dokazování, jehož účelem by bylo učinit konečný závěr o vině či trestu pod zorným úhlem nového důkazu

41. Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného. Posuzování těchto otázek v rámci řízení o povolení obnovy řízení zřetelně překračuje účel tohoto řízení, překračuje zákonem (tr. řádem) mu vymezený procesní rámec, a pokud se tak stane, jde tak o jednání ultra vires, které sebou nese dopady (zásahy) do základních práv stěžovatele v důsledku svévole.²⁰

Přesto ale, když soud návrh na obnovu řízení zamítne výslovným hodnocením předložených důkazů, Ústavní soud takové rozhodnutí posvětí.²¹

Ústavní soud se (zřejmě) nějak sám zbavil své zodpovědnosti za dohled nad spravedlivým rozhodováním soudců, svěřené mu Ústavou. Soudy jsou sice určeny k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, ale na tom, zřejmě, nezáleží, když Ústavní soud takřka hromadně bez jakýchkoli výhrad přijímá zcela nesmyslná odůvodnění, ač z nich svévole a podjatost přímo čiší. Ale někdy, tam, kde se soud skutečně pokouší v rámci svých možností o jakousi spravedlnost, toto odůvodnění překvapivě zruší²², ačkoli jindy tolikrát u příšerných rozhodnutí „alibisticky“ tvrdil, že mu to nepřísluší.

Ano, lidsky je taková zvrácenost možná pochopitelná. Ovšem pro lidi postižené takovým jednáním představitelů spravedlnosti, je to zdrcující. A domnívám se, že to není správné, přípustné ani možné. Jako není možné prohlásit, že soudce sice jednal nesprávně, ale že to mohlo být ještě horší – a nebylo, takže se vlastně nic nestalo (... soud při svém rozhodování z tohoto [ústavněprávního, pozn. P.S.] rámce nevybočil způsobem natolik extrémním ...²³), a to v situaci, kdy vás svým jednáním poškozuje přímo soudce, tedy ten, komu bylo svěřeno dohlížet na ochranu vašich práv. To je, domnívám se, přímo popřením smyslu existence Ústavního soudu. A pokud je taková praxe běžná, něco by se mělo změnit.

Co se dá lidsky pochopit a přijmout u obyčejného člověka, není totiž možné tolerovat soudci, protože soudcovské pravomoci jsou postaveny na tom, že se soudce své lidské „normálnosti“ zřekne, zbaví; jen díky tomu smí požívat takové důvěry, jaká mu do rukou dává téměř neomezenou moc nad lidskými osudy. To, myslím, chápe každý – kromě soudců samotných. I to je – lidsky – pochopitelné.

Jenže může se nějak soudce zbavit přirozeného sklonu zohledňovat víc sebe (a své kolegy), než jakési cizí, úplně neznámé lidi, kteří si ke všemu na jejich složitou a zodpovědnou práci stěžují? Může se nějak člověk zbavit své lidské podstaty?

Z pohledu soudce Ústavního soudu ale možná justice funguje docela dobře, tak nějak normálně, přijatelně – a není třeba na ní nic měnit. Z pohledu soudce Ústavního soudu jsou možná spory člověka o styk s dětmi nebo o pár korun nebo o jinou takovou blbost malicherné, hluboko pod jeho – lidskými – rozlišovacími schopnostmi. Jenže, domnívám se, soudy nejsou určeny k tomu, aby zajišťovaly lidsky pochopitelnou, kolegiální ochranu právům soudce, ale aby poskytovaly ochranu právům občana, ač to může být někdy lidsky velmi složité a nepříjemné.

Justice totiž, domnívám se, nefunguje správně tehdy, když jsou si v ní spokojeně pochrochtávají soudci, ale tehdy, kdy je spravedlnost jejího rozhodování přijatelná pro společnost.

V ČEM JE ROZHODOVÁNÍ ČLOVĚKA NENAHRADITELNÉ?

Obecně se má za to, že zákony musí vykládat člověk; že zákony sice s maximální přesností určují všechna pravidla, ale pokud by byly vykládány „strojově“ přesně, mělo by to nežádoucí následky.

V jakém smyslu nežádoucí?

V tom, že by rozhodování pak bylo v rozporu se zákonem? ...to asi ne.

Tedy nespravedlivé? ...jenže ze všech míst se dozvídáme, jak jsem již psal, že justice (soudce) nehledá (nemůže hledat) spravedlnost; že musí (může) jen „sladit“ skutek s tím, co předepisují zákony – a dokonce ani to nemusí dělat sám: tu práci odvedou advokáti; soudce má z úkol jen porovnat, co mu jednotlivé strany předložily, a vybrat, co se mu zdá být přiléhavější – co dikci zákona lépe odpovídá.

Soudce má být zárukou spravedlnosti – a proto odpovídá jen svému svědomí a ničemu jinému. Ten samý soudce, který – prý – nesmí rozhodnout spravedlivě, i když je naprosto zjevné, na čí straně je pravda; on však nesmí ani poradit, ani naznačit, že to vidí a že je mu ze zjištěných okolností zřejmé, že prohrávající strana prohrává jedině proto, že se v právní řeči a právních kličkách neorientuje. Ne. Soudce nesmí rozhodnout spravedlivě ani tehdy, když vidí, že řízení směřuje k nespravedlivému závěru. Zásada nestrannosti se totiž překládá takto: Ten s lepším advokátem musí mít před soudem „rovné“ (=lepší) postavení. A ani soudce se tomu nesmí postavit a „pomoci“ spravedlnosti.

Zní to nepravděpodobně?

Ano – no a? (řekli by ve chvíli upřímné rozvernosti možná soudci veřejně) Uvnitř „jejich světa“ je to totiž téměř samozřejmost; jak je zřejmé z tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu:

Soud za něj [žalobce, pozn. P.S.] nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. ... K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.²⁴

Myslím, že je tu řečeno dostatečně jasně a srozumitelně to, co jsem popsal výše: soudce nemá posuzovat skutek, nemá „spekulativně hledat skutečnosti žalobu podporující“ .. nebo žalobu vyvracející, doplnil bych já, byť by ta skutečnost byla zcela zjevná a soudu naprosto jasná, soudce by tím – prý – přestal být nestranným rozhodčím a „přebíral by funkci žalobcova advokáta“.

Proč ale žalobcova?

Proč nemůže ze skutečnosti aktivně vybírat to, co svědčí pro správné a spravedlivé posouzení věci?

Proč se nemůže stát advokátem spravedlnosti?

A V ČEM BY BYL LEPŠÍ STROJ?

Stroj umí rychle a správně srovnat různé možnosti a vybrat tu správnou; tu, která nejlépe odpovídá zadaným kritériím. To umí nepochybně. Možná lze sestrojit i stroj, který by měl „lidské“ emoce, „lidské“ vědomí a „lidský“ způsob rozhodování. Jenže lidský znamená také nevypočitatelný, závislý na osobních zájmech a osobních prioritách, osobních potřebách a osobních představách, na racionálních nebo iracionálních osobních zvrácenostech, které člověk sice navenek nemusí projevovat, které ovšem s sebou nese coby svou „lidskou podstatu“. Takhle to viděl Isaac Asimov:

Kdyby se dal vyrobit robot, který by mohl zastávat funkci zvoleného zástupce lidu, pak by ji zastával co nejlépe. Díky zákonům robotiky by nemohl škodit lidem, byl by imunní vůči sklonům k diktatuře, korupci, hlouposti, předsudkům. A po uplynutí určitého období by opustil tento svět, i když by mohl být nesmrtelný. Nedopustil by však, aby uškodil lidem tím, že by jim dal najevo, že jim vládl robot.²⁵

Zdá se, že je těžko nevidět přednosti stroje:

V principu není problém vybavit počítač plnou znalostí zákonů (jejich přesným, doslovným zněním, literou zákona nikoli duchem zákonů), popřípadě několika odvozovacími pravidly. Počítač by pak mohl vynášet zcela objektivní soudní rozhodnutí; vyřešil by se nedostatek soudců a práce soudů by se zkrátila na několik milisekund. V tomto případě se zdá být jasné, že by žádný soudný člověk soudní moc počítačům nepřenechal, kdežto v psychiatrii to tak jasné není.²⁶

Jistě, přenechat stroji souzení od „A“ do „Z“ by, zřejmě, přineslo jen malé zlepšení oproti současnému katastrofálnímu stavu. Toto zamyšlení ale nemá za cíl navrhnout dokonalé řešení; už jen proto, že dokonalá řešení neexistují. Jsou ale řešení špatná, lepší a dobrá. Současná justice, soudě podle jejího ovoce, je ve stavu více než špatném. A protože takový stav trvá už velmi dlouho, je třeba hledat řešení jinde než v soudcovské samosprávě, která si, jak vidno, bude svůj bahnitý rybník ráda udržovat takový, jaký je.

Záchrannou síť před dopadem nepřiměřeně tvrdých rozsudků, daných „strojově nelidskou“ aplikací zákonných pravidel, by plnila, jako to dělá i dnes ve věcech trestních, Kancelář prezidenta republiky. Samozřejmě by se musela posílit – například těmi ze soudců, u kterých by psychotesty zjistily natolik bezvadný morální profil, aby bylo možno jim tu práci svěřit. Obdobně i přípravu podkladů pro soudce-stroj by zajistili někdejší soudci, rekvalifikovaní na úředníky. Tedy jen takoví, co by prošli důkladnými psychotesty. A ti ostatní by se jednoduše vrátili mezi prostý lid.

Nelidské? Nemyslím...

1Zákon č. 6/2002, Sb., o soudech a soudcích, § 62

2Veselá-Samková, K. Ochrana lidských práv. s. 224

3Čermák, K. Úvodník in: Bulletin advokacie. str. 5

4 Jak to vidí... [on line] Justiční kanál 21. 3. 2009

5Januška, K. Přinuťme naši justici, aby dodržovala Listinu práv a Ústavu ČR.

6Zákon č. 99/1963, Sb., občanský soudní řád, § 14, odst. 4

7Bárány, E. Determinanty ľudských práv.

8Rawls, J. Teorie spravedlnosti.

9zdroj a další informace dostupné na: <http://www.k213.cz/JOOMLA/Podrobnosti-o-zatceni-Ing-Jiriho-Fialy>

10spis zn.: 8C 226/98 u Okr. soudu v Ústí nad Orlicí

11Veselá Samková, K. Ochrana lidských práv. str. 224

12II. ÚS 3177/07; nálezy Ústavního soudu jsou dostupné přes vyhledávací rozhraní na: <http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx>

13spis zn.: 12P 228/99 u Okr. soudu v Trutnově, resp. 26Co... u Krajského soudu v Hradci Králové

14Fránek, T. Novinky.cz Klaus: Brněnská vláda rozhodla, platy soudců se nesníží.

15Korbel, F. Současný stav správy justice a pokusy o jeho reformu str. 27_28

16Škop, M. „Vázanost soudců a nezávislost justice “ str. 204

17Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb.)

18II.ÚS 320/09

19III.ÚS 2305/08

20I. ÚS 2517/09

21například IV. ÚS 1917/2010

22I.ÚS 2862/07

23viz. například I.ÚS 2093/2007

24Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 3/2008-78 ze dne 24. 8. 2010 , dostupný na: <www.nssoud.cz >

25Asimov, I. Já, robot. s. 141

26Fiala, J. Čím hloupější jsou lidé, tím inteligentněji vypadají počítače. str. 556